VlJa

Jako již každoročně tak i letos jsme se odhodlali spolu s kamarády objevovat krásy naší vlasti. Jelikož nejsme žádní trendaři, tak byl opět zvolen přesun pěšmo po souši. Souvisí to i s tím, že po požití alkoholických nápojů v množství většinou větším než malém, není radno sedat na kolo či nedej bože do lodě, což jsou momentálně in outdoor aktivity lidiček v pokročilejším věku. Tento fakt nám potvrdilo i to, že za celou dobu našeho putování jsme nepotkali snad ani jednoho turistu. Předpověď počasí vypadala oproti posledním třem létům celkem obstojně, tak hurrrrá na ně ……

Den 1.
K plánovanému odjezdu vlakem směr Plzeň a dále Beroun se dostavilo všech předem avizovaných 11 poutníků. Nádražní restaurace s koutským pivem byla již po ránu otevřena, takže o zábavu bylo postaráno. Při koupi hromadného lístku pro naši grupu přišlo překvapení od počítače ČD a.s., který nedokázal pochopit, že do plánovaného cíle naší cesty stanice Čížová, lze jet i přes Beroun, takže jsem nakonec musel zakoupit lístky dva. Konečně nějak ta dráha vydělávat musí.
Berounský restaurační pivovar, náš první cíl, nás přivítal s otevřenou náručí. Majitel pan Mayer nás provedl svým minipivovarem, dali jsme si gulášek, několik pivek, vyfotili se s všudypřítomnou vojenskou technikou a honem na vlak. Cesta vlakem rychlíkem motorákem ubíhala dosti pomalu a někteří už začínali žbrblat, k čemuž nepřispělo ani to, že se nekonalo původně plánované navštívení pohostinství u Štálichů kousek od nádraží v Čížové, kterážto stanice bylo konečnou naší cesty vlakem. Otevíračka až od 16.00 hod. nás donutila vyhledat jiné občerstvovací místo. Naštěstí je tato obec obdařena dvěma hospodami, takže hnáni žízní jsme cca. po 1 km úprku do kopce konečně zasedli pod košatý strom v hospodě na Knížecí. Na čepu měli " Pilsínku" a starosta objednal 2 kg gothaje s cíbou. Navíc výčepní byl evidentně v pohodě, takže jsme nijak nepospíchali s odchodem. Jelikož se přehnala bouřka, museli jsme vzíti zavděk i vnitřními prostory pohostinství. Před námi byl ale ještě cíl naší dnešní cesty - plynová lávka přes Otavu. Byla to příjemná procházka cca. 5 km po rovince a většinou lesem. Cestou jsme se pro pořádek ještě zastavili u Štálichů na jednom Platanovi a do hospody u Caisů jsme dorazili ještě než se setmělo. Hospoda to není špatná, ale točili pouze a jen odporné "G", proto se někteří raději uchýlili k lahvové Plzni nebo střičíkům. I přes tyto nesporně problematické okolnosti jsme se nenechali v konzumaci odradit a úspěšně jsme se propili do zavíračky. Čáďa ještě objednal bednu Plzně na dobrou noc, někteří ulehli přímo na terasu hospody, někteří do trávy na hřiště u řeky a jeden hoch si, z neznámého důvodu, vybral k bivaku ten nejstrmější svah pod hospodou.

Den 2.
Hospoda ráno otevírala " naštěstí " až od 10.00 hod. a proto jsme se rozhodli, jak nám bylo místními po dotazu doporučeno, pro náhradní variantu s občerstvením v 3 km vzdálené vesnici Vrcovice. Bohužel už nám ovšem nikdo neřekl, že jsme si vybrali špatný den a bude jaksi zavřeno. No nic, zpátky se vracet nebudeme, takže nám nezbývá než oprášit naše morálně-psychické vlastnosti a vydat se hladoví cca. 8 km do vesnice Oslov, kde podle zdrojů z internetu měla být restaurace. Byla, ovšem pouze jako firemní stravování na objednávku předem. Naštěstí nás zachránili místní kombajnéři, kteří zřejmě plnili nějaký závazek či co a nepřišli na oběd.Bohužel tu opět čepovali mdlé "G", takže dvě na žízeň a pokračovali jsme v cestě. Nezbytný stříček do PETky samozřejmě s sebou. Po cca. 2 km jsme minuli v mapě neznačenou hospodu se slunečníky Staropramen a pokračovali po lesní cestě dál. Cca. v půlce cesty směr Zvíkov na nespadla odpolední únava a proto jsme si na chvilku rozestlali na louku u lesa. Po probuzení jsme nestačili vyhánět klíšťata ze spacáků, co jich tam bylo. Jedno se dokonce neprozřetelně přisálo i na Jurovo nohu. Na pana doktora si zahrál Leoš, který postupně vyzkoušel všechny dostupné metody k tomu, aby se potvora pustila – krémík, nůž a ve finále došlo i na zapalovač. Po opuštění této klíštěcí lokality nás čekal vůbec největší krpál tohoto čundru tzv. strouha – nejdříve prudce dolů a pak cca. 200 m s předním náhonem po čtyřech. Ještě, že to bylo za střízliva. Naštěstí nás po zhruba kilometru čekala odměna, jelikož u kostelíka na sv. Anně se nad námi slitovala mladá paní a otevřela pro nás v tu dobu zavřenou hospůdku, ale pouze do příštího kojení. Za odměnu jsme pak paní vypili ve formě střičíků veškeré zásoby bílého.Točila i 11% Nektar, dal jsem si půllitřík a nebyl špatný, nicméně bylo třeba se šetřit na zvíkovské. Na sv. Anně jsme se rozdělili, část odešla směr Zvíkov a ty čistotnější se šly svlažit do „ Greenriver „ , tedy Otavy, která opravdu připomínala zelenou řeku. Znovu jsme se setkali v pivovaru Zvíkovský dvůr. Pivko nemělo chybu. Ochutnal jsem jak světlé a
tmavé, tak i weizen Raráška. Bohužel ceny tam nejsou zrovna wandrerfreundliche ( guláš za 160,- Kč, pivo 34,- Kč ), takže i přesto, že všem místní pivo opravdu chutnalo, byl navržen přesun na místní koupaliště. Zde jsme nalezli hospodu sice bez obsluhy, ale s Plzní na čepu a krytou teráskou. Za mírný poplatek jsme si půjčili míč a hráli jsme nohejbal dokud jsme na to jenom trochu viděli. Správce sice trochu prudil kvůli tomu, že jsme nosili sklo ke hřišti, ale zase až tolik ne. Na terásce byl k dispozici též jukebox a ve finále jsme tam narvali tolik drobných, že by to hrálo ještě o vánocích, ale přišla za námi delegace z party, která seděla ob dva stoly, jestli by to nešlo vypnout, že jejich kamarád umí hrát perfektně na kytaru a že se budou pět různé povšechně národu známe písně. Neměli jsme to dělat, pán sice možná na kytaru uměl, ale jinak to byla bída s totální nouzí. Nám už to ovšem bylo stejně jedno, protože doba pokročila a s tím i hladina alkoholu v naší krvi. Nocleh byl nádherný, travička u koupaliště posekaná a krásně měkká, hvězdy nad hlavou ……

Den 3.

Další den byl naplánován výlet lodí na zámek Orlík. Posnídali jsme na koupališti a vzhůru k přístavišti. Výlet to byl opravdu povedený. Po příjezdu na Orlík naše kroky bezpečně vedly do zámecké restaurace, ze které jsme odešli až byl avizován odjezd našeho zpátečního parníku. V restauraci opět přišli ke slovu stříčky. Eda si jako správný pivař nejdříve dal celkem nechutný Budvar a poté, když přivezli nové sudy s Plzní, tak si objednal Plzeň. To ovšem netušil, že mu natočí to co zbylo v trubkách z toho předešlého sudu, no hnus. Po návratu na Zvíkov jsme zavítali opět na včerejší místo činu, tedy na terasu na koupališti. Sedělo se tam velmi dobře, takže z jednoho na cestu jsme se nějak nemohli z místa odtrhnout. Čekal nás totiž ještě cca. 10 km přesun do Vráže u Písku, ale když se tak pěkně sedělo…… Nakonec jsme se přece jen odhodlali k odchodu právě včas, aby asi po dvou kilometrech začalo pršet a my jsme docela kvalitně promokli. Jediný starosta v bílém protichemickém obleku byl suchý. Navíc nejmenovaná část naší výpravy, která nesla 5 l lahev se střičíkem, jej dokázala zcela bez ostychu během těch dvou kilometrů vypít. Déšť nás dost zdržel a protože tu bylo riziko, že bychom nedošli do setmění do Vráže, a po špatných zkušenostech s tmou na cestě z minulého čundru, byla změněna trasa s cílem ve vesnici Ostrovec, která byla asi o dva kilometry kratší. Kdybychom nebyli promoklí a nechcalo nám i nadále za krk, byla by to myslím opravdu pěkná procházka. Cesta vedla v podstatě po rovině a pořád lesem. Asi dva kilometry před cílem na nás vykoukla z lesa cedule Platan a následoval úprk k této ceduli. Bohužel hospoda již prý několik let nefunguje a uvnitř bylo nějaké podivné setkání lidiček. Prý intenzivní kurz angličtiny, dle našeho názoru sraz nějaké sekty. No nic, už se začínalo stmívat, takže rychle na cestu. Už po silnici jsme došli do Ostrovce, kde jsme bez problémů našli uprostřed obce hospodu u Cízlů s Platanem. Na to že byl pátek, tak hospoda nebyla zcela zaplněna a pohodlně jsme se vešli. Smažené něco jsem sice krkal ještě další týden, ale hlad byl zahnán a mohla začít zábava. Kromě konzumace alkoholických nápojů jsme si zahráli i kulečník, který byl v hospodě k dispozici. Nakonec někteří členové naší výpravy  hospodu zavírali. Jelikož venku nepřestávalo poprchávat, byl zvolen k noclehu výklenek z druhé strany budovy hospody. Ještě, že byly prázdniny, byl to totiž vchod do školky.

Den 4 .

Budova, zdá se, byla multifunkční, protože zepředu byl pro změnu obchod se smíšeným zbožím. Po snídani jsme vyrazili na vlak na místní zastávku ČD. Měli jsme docela štěstí, protože po našem příchodu jel do minuty vlak směr Písek, jinak bysme na další museli čekat přes tři hodiny. Cesta probíhala celkem v pohodě. V písku se od nás oddělil Leoš, který pokračoval za kamarádem směr ČB. V Ražicích jsme si museli zakoupit jízdenku na záchod za 8 ,- Kč u výpravčího, prý to platilo zrovna první den. Cestou z nádraží v Domažlicích jsme se ještě jako každý rok zastavili „ u Kocoura „ na jedno, dvě, slovy sedm a pak přes kopec směr Cíbovna.

Účastníci zájezdu :

Vláďa Jansa

Juraj Zimprich

Pavel Čadek

Pavel Krejčíř

Luboš Decker

Josef Velek

Jarda Hlavsa

Leoš Schwarz

Petr Vondrovic

Lukáš Kůstka

Jarda Stauber